Garient a Enid

vytvořila Kaelynn

 V daleké zemi na úpatí Bílých hor sídlil u řeky Magny kmen Korgirů. Náčelník Irgalach vládl svému lidu pevnou, ale spravedlivou rukou. Když se naplnil čas, porodila jeho žena dvojčata, chlapce a dívku, ale po porodu zemřela. Náčelník zahořkl a své děti Belismu a Morfana dlouho nechtěl ani vidět, a tak péče o ně zůstala na náčelníkově matce Irnan.

Jednou když byli muži na lovu, pronásledovali stádo jelenů. Vůdce stáda byl mohutný bílý jelen s krásným parožím a Irgalach zatoužil vzácného jelena ulovit. Sám jej pronásledoval stále hlouběji do lesa. Už se stmívalo, když Irgalach uviděl na palouku před sebou jelena, jak se sklání k něčemu na zemi. Náhle jelen zvedl hlavu, pohlédl přímo na Irgalacha a zmizel. „Cernunnos, to byl sám Pán lesa“ vydechl náčelník s posvátnou úctou v hlase. Pak uslyšel zavrnět dítě. Na místě, kde se jelen sklonil k zemi, ležel malý chlapec jen v lehké tunice a spal, přestože už mrzlo. Když Irgalach vzal chlapce do náruče, chlapec se k němu hned přivinul. Náčelník náhle pocítil veliký žal nad ztrátou své ženy, dovolil svým slzám konečně vytrysknout ven a zatoužil obejmout své děti. Udělal to hned, jak se vrátil domů, a přijal do své rodiny i chlapce z lesa, kterému dal jméno Garient – Gar totiž v jejich jazyce znamenalo jelen.

Léta běžela a všechny tři děti vyrůstaly společně s ostatními dětmi z vesnice. Pouto mezi dvojčaty bylo silné a Morfan s Belismou vždy drželi spolu. Morfan vždy toužil být ve všem první a mnoho mu nezáleželo na tom, zda vítězí podle práva. Sestra byla zdatná intrikánka a dokázala svého bratra vždy podpořit proti ostatním dětem. Jediný Garient se vždy bránil nespravedlnosti dvojčat a dělalo mu radost kazit jejich plány. Dvojčata ho za to nenáviděla, ale ublížit mu nedokázala, protože se jim vždycky nějakou záhadou z pastí vyvlékl a utekl. Nikdo nebyl dost rychlý běžec, aby mu stačil.

Nenávist mezi oběma bratry se ještě prohloubila, když se oba začali ucházet o stejnou dívku. Enid ale dala přednost Garientovi, o Lughnasadu se vzali a postavili si srub na kraji vesnice.

Morfan se však odmítl vzdát, touha po pomstě mu zatemnila mysl a otevřela cestu temným silám.

Byl už sníh, když se Morfanovi naskytla příležitost k odplatě. Garient se vydal se svými přáteli na lov a Morfan se svými muži opustili vesnici nedlouho po nich také pod stejnou záminkou. Byl to ale lov na Garienta. V noci je přepadli a všechny pobili. Zabít Gareinta se jim ale nepodařilo. Probudil se právě ve chvíli, kdy se nad ním skláněl Morfan připravený zasadit mu smrtelnou ránu nožem. Garient srazil bratra k zemi a dal se na útěk před vrahy jen v lehké tunice. Uháněl sněhem jako jelen, věrný svému jménu. Ale Morfan s ostatními se nevzdávali. Pěšky nedokázali Garienta dohonit, vrátili se pro koně a stopovali ho sněhem dál a dál do hor.

K večeru už byl Garient na pokraji svých sil, bosé nohy měl od zledovatělého sněhu rozedřené do krve. Byl promrzlý na kost, ale stále běžel nebo šel, neboť věděl, že zastavit se by znamenalo smrt buď zimou nebo z rukou bratra. Náhle se zvedl ledový vítr a přinesl sněhovou bouři. Garient se před větrem plným ledových jako nůž bodajících sněhových vloček skryl pod vyvrácený pařez, prosil bohy o sílu a ochranu pro sebe a svou ženu Enid, která čekala jejich první dítě. Bouře byla pro Garienta velkou zkouškou, ale zároveň i požehnáním bohů, neboť skryla jeho stopy před pronásledovateli.

Nastala kouzelná noc zimního slunovratu. Garient byl na pokraji smrti, když tu se před ním otevřela země, z ní vystoupil jelen bílý jako sníh a podíval se přímo na něj. Pak se jelen pomalu otočil a zmizel v podzemí, z něhož vycházelo podivné světlo. Garient se z posledních sil vydal za ním. Prošel chodbou rovnou na rozkvetlou louku. Zamyšleně se rozhlížel neznámou krajinou, když tu se za ním ozvalo:

„Vítej v zásvětí, Gariente.“

Garient se rychle otočil. Před ním stál černovlasý muž oblečený pouze v kalhotách. Na krku měl masivní zlatý nákrčník a přátelsky se usmíval. Garienta nejvíc zaujaly jeho oči. Byly světle hnědé a snoubila se v nich radost a bezstarostnost dítěte s moudrostí a zkušenostmi starce. A byly mu podivně povědomé.

„Já tě znám,“ řekl nejistě.

Muž pokýval hlavou a Garientovi na okamžik připadalo, jako by se sluneční paprsky odrazily od něčeho běžným okem neviditelného nad mužovou hlavou.

„Vídal jsem tě často, když jsi byl malý. Sotva jsi chodil a už tě zajímal les. Nikdy ses nebál, ani když jsi zabloudil. S důvěrou ve mně ses tehdy uložil k spánku a já ti přivedl Irgalacha.“

„Ty jsi byl ten jelen, kterého můj otec pronásledoval, když mě našel v lese. Sám Cernunnos, pán lesa, zásvětí a ochránce poutníků“, Garient v úctě poklekl před bohem. Cernunnos se pousmál a pozdvihl ruku.

„Máš sílu a odvahu, dokázal jsi získat své štěstí navzdory intrikám a zradě. Ale poslední zkouška tě ještě čeká. Vrať se ke své ženě a synovi a tohle ti dám na památku. Víckrát už mě neuvidíš, ale budu s tebou.“

V Cernunnově ruce se kouzlem objevila Garientova dýka dosud spočívající v pouzdře na opasku, dýchl na ni a rukou pak setřel drobné kapičky vody, které ulpěly na čepeli.

„Žehnám tomuto železu, ať odežene všechna stvoření zla a chrání svého majitele.“

Podal dýku zpět Garientovi a řekl:

„Je čas jít, tvůj syn se má čile k světu, ale tvá žena potřebuje tvou pomoc a podporu. Tady čas plyne jinak.“ dodal, když uviděl Garientův překvapený výraz.

Cernunnos mávl rukou a celá krajina zalitá sluncem zmizela. Jelen se ocitl na palouku nedaleko vesnice, právě začínalo svítat a Garient se rozběhl domů ke své ženě.

Po nepodařené pomstě se Morfan vrátil do vesnice s těly Garientových přátel a s velmi přesvědčivou hořkostí v hlase vyprávěl otci a všem stařešinům, jak náhodou nalezli tábořiště svých přátel těsně po přepadení. Po Garientovi se slehla zem, všichni ostatní byli po smrti, až na jednoho, který označil jako pachatele muže ze sousedního kmene, s nimiž po dlouhých bojích právě Irgalach sjednal příměří. Tato nepravdivá historka zažehla znovu oheň nenávisti v srdcích celého kmene a muži se hned chystali na trestnou výpravu, možná i zachránit zajatého Garienta. Morfan se hned hlásil do čela bojovníků bažících po krvi a majetku sousedů. Jen Irgalachova matka Irnan radila pozvat náčelníka sousedního kmene a požádat jej o vysvětlení dřív, než všechno úsilí, které Irgalach vynaložil k sjednání míru bude promarněno. Protože Irnan radila vždy moudře, i tentokrát jí Irgalach naslouchal, zastavil přípravy k boji a vyslal posly s žádostí o návštěvu.

To se ale Morfanovi příliš nehodilo, a tak Belisma darovala poslům nápoj na cestu, ovšem plný jedu. Po několika dnech čekání ale náčelník přesto přijel, ne však vysvětlit jednání svých mužů, jak se domníval Irgalach, nýbrž naopak požadoval vysvětlení několika napadení a loupeží spáchaných v posledních dnech. Morfan s Belismou totiž tajně podněcovali dlouholetou nevraživost a organizovali drobná přepadení sousedního kmene s cílem oslabit moc a autoritu Irgalacha a připravit ho o náčelnictví. Doufali, že Derin, vůdce sousedů, poruší mír a napadne Irgalacha. To se ale nestalo, oba náčelníci se vzájemně ujistili o tom, že stále chtějí žít v míru a nemají prsty v podivných přepadech. Místo nepokojů a neklidu začal Irgalach pátrat ve vlastních řadách a Morfan s Belismou museli svých plánů nechat, aby nebyli prozrazeni.

Enid byla zoufalá ze zmizení svého manžela a Belisma toho využila. Starala se o ni, pomáhala jí, stejně jako Morfan, který se jí nechtěl vzdát. Belisma opěvovala každou Morfanovu pomoc a tajně přimíchávala Enid do jídla byliny, aby potratila. Naštěstí se o Enidino dobro starala také Irnan a právě k ní se Enid uchýlila, když začala mít bolesti a nevolnosti. Tím byly zmařeny Belisminy plány, Enid se uzdravila a když nadešel čas, porodila zdravého chapce. Mateřská láska zahnala chmury a posílila Enidinu víru v Garientův návrat. Odstěhovala se opět do domu u lesa, pečovala o malého Perna a čekala na svého muže.

Když Garient přiběhl k okraji lesa, uviděl svou ženu se synem v náruči stát před domem proti Morfanovi a vítr k němu donesl její slova:

„Garient žije a vrátí se ke mně, zbytečně se namáháš, já tvou ochranu nepotřebuji. Nestanu se tvou ženou, ani jako budoucí náčelník nezískáš mou lásku.“

Právě když Enid toužebně obrátila oči k lesu, rozhrnulo se houští, z něj vystoupil Garient a rozběhl se ke své rodině.

Morfan chvíli nevěřícně zíral na šťastné shledání a vida, že je tam zbytečný, zamířil rozzlobeně domů. Během chvíle stál před Garientovým domem zas, tentokrát i s Belismou, která přinesla jejich největší poklad- krásnou amforu plnou řeckého vína. Prosili Garienta i Enid za odpuštění, nabízeli své bohatství, přátelství a podporu při volbě nového náčelníka, když neprozradí, kdo na něj doopravdy zaútočil.

Jako potvrzení svých slov otevřeli amforu a první se napili, aby dokázali své čisté úmysly. Garient se zdráhal nabízenou dohodu hned odmítnout, nevěděl jak velkou podporu mají dvojčata u ostatních a jednota kmene byla pro něj důležitá. Když mu Belisma vidíc šanci rychle přistrčila amforu, Enid stojící mezi nimi omylem strčila do Belisminy ruky a z hrdla lahve vystříklo pár kapek vácné tekutiny.

Oči všech čtyř sledovaly pád kapek, některé bezděčně, některé s rozhořčením, a tak nikomu neuniklo, že víno po dopadu na zem slabě zasyčelo a hlína na tom místě podivně popraskala a zčernala. Garient rozzlobeně vykřikl a sáhl k opasku. Dvojčata se však začala smát podivným dutým hlasem a jako jedněmi ústy pravila:

„ Myslíš, že mi můžeš ublížit? Možná zabiješ jedno mé tělo, ale já přetrvám v druhém a zničím vás všechny.“

„Není sám“, řekla Enid, jíž láska dodala odvahu bránit svou rodinu i před démonem, a stanula po boku svého muže. Vrhli se na sebe v nelítostném boji, pak se dvakrát zableskla čepel v Garientově ruce a vnořila se nejen do těl dvojčat, ale díky Cernunnovu požehnání i do těla démona, který je oba ovládl. Padli k zemi a z ran začala vytékat tmavá tekutina podobná vínu v amfoře.

Znenadání se na místě objevila Irnan, zachytila všechnu tu podivnou tekutinu do dřevěných misek a nalila ji do amfory. Enid se podivila, že se tam všechna vešla, byla přece plná...

Zvuky boje přivolaly všechny obyvatele vesnice a všichni včetně Irgalacha požadovali vysvětlení. Garient i Enid se však po přestálém boji sotva drželi na nohou, a tak se všeho ujala Irnan. Poté co ošetřila rány, které démon způsobil Garientovi a Enid i ty, jež způsobila Garientova dýka dvojčatům, vysvětlila všem, co se odehrálo.

Sama rozdělala posvátný oheň z devíti druhů dřeva a před zraky všech do něj vhodila amforu i misky, do nichž sbírala démonovu krev. V posvátném ohni vše beze zbytku shořelo a když začal opět stoupat k nebi čistý dým, konal se kmenový soud nad oběma sourozenci, kteří se mezitím probudili z démonova omámení.

Morfan i Belisma byli předvedeni před shromáždění u ohně a s nimi i jejich bývalí kumpáni. Irgalach byl zdrcen zradou vlastních dětí, odmítl je soudit a tak se soudu ujala opět Irnan, nejstarší ze stařešinů kmene. Předstoupila na prostranství u ohně a rozhlédla se po zamračených tvářích, které osvětloval. Pak se dlouze podívala do očí svým vnoučatům a řekla:

„Byli jste sluncem mého stáří, když jsem vás vychovávala. Nemohla jsem vás však ochránit v vámi samými, vaší pýchou a touhou po moci. Propadli jste nástrahám temných sil a dovolili démonovi, aby ovládl vaše duše. To je vaše vina. Nebudu vás soudit za vraždy a intriky, neboť jste to nebyli vy, ale démon, který vedl vaše kroky, a který byl poražen silou lásky a dobrého boha Cernunna. Věřím, že se poučíte ze svých chyb a budete schopni začít nový život v pravdě.“

Irnan se odmlčela a Morfan, Belisma i ostatní začali všechny ujišťovat o své nápravě a lítosti nad všemi zmařenými životy. Ze zástupu kolem ohně se však ozval nesouhlasný šum. Irnan všechny pohybem ruky utišila a pokračovala:

„Protože je zde však mnoho těch, kterým vaše přítomnost příliš připomíná všechnu tu bolest, jež skrze vás způsobil démon, musíte opustit náš kmen a Bílé hory. Věřím, že najdete dobro ve svých srdcích, ať vás bohové provází.“

Setřela slzu, jež jí skanula po tváři a pohlédla na náčelníka Irgalacha, po jehož boku seděl Garient a Enid s malým synkem na klíně. Všichni pokývali hlavou na souhlas a kruh shromáždění se otevřel, aby propustil Morfana a Belismu i všechny ostatní odsouzené.

Sbalili si pouze nejnutnější věci a ještě toho večera opustili se skloněnými hlavami vesnici i krajinu svých předků, aby se nikdy víc nevrátili. Mnozí vzpomínali s nadějí na bývalé sourozence, syny a dcery a doufali, že žijí čestný život v dalekých zemích.