vytvořila Kaelynn

Amairgil: "Medituje kdekdo a nic hmatatelného z toho není. Když medituje bard, vždycky z něj pak něco vypadne- báseň, obraz, filosofické pojednání..."

Tak to je v kostce vlastně všechno. Každý bard má určitý rituál, který mu pomáhá dostat se do změněného stavu vědomí či do stavu meditativního a právě v něm k bardovi přichází inspirace, rozmlouvá s přírodními bytostmi, a vůbec všechno. Vize může mít různou podobu, jakým způsobem nejsnáze přijímáme- někdo je více vizuální typ, jiný zase zvukový, citový,... A tak někdo vidí nehybné obrazy, někdo slyší hlasy, někomu se před očima odehrává film jako v kině, jiný je přímo součástí děje. Já mám zatím hlavně obrazové zkušenosti, někdy jde o krátký film...

Zatím jsem zkoušela dva přístupy k meditativní tvorbě- vybrat téma a meditovat o něm a nebo prostě meditovat, ono něco přijde.

Vhodnými tématy k meditaci mohou být např. významné osobnosti či historické události, mýtičtí hrdinové či rovnou bohové a nebo třeba i současné problémy dnešní společnosti. Tento způsob přináší zajímavé a neobvyklé úhly pohledu na danou problematiku či přímé napojení na situaci nebo osobnost. Největším úskalím je schopnost udržet myšlenky u jednoho tématu. Meditace „jen tak“ zase není náročná na koncentraci myšlenek, ale bard je pasivní, nemůže meditaci ovlivnit.

Moje pokusy o „tématickou“ meditaci zatím dopadly spíš netématicky. Při meditaci o svátku Imbolc a bohyni Brighid mě náhle napadlo prvních pár veršů o mé harfě a báseň byla na světě v rekordním čase, ale úplně o něčem jiném. Stalo se mi také, že vize přišla nečekaně, bez meditace. To jsem se tak jednou chystala k odchodu do práce a najednou cvak- a před očima se mi objevila místnost, kde matka kolébá dítě, svítá a dítě se probouzí. Honem jsem si zapsala 3 verše, které vystihovaly vizi a běžela do práce. Večer jsem pak vytvořila báseň Imbolc, ale ty původní verše jsem nakonec nepoužila, nehodily se k tomu, co mi mezitím uzrálo v hlavě.

Podobné zážitky pomáhají chránit před pýchou. Jsou připomínkou toho, že za případný úspěch vděčí bard nejen sobě, ale také Jinému světu, jehož obyvatelé mu dodávají materiál k tvorbě prostřednictvím vizí. Přirovnám tento vztah k něčemu, co je mi blízké. Z Jiného světa je dodána látka s určitými vlastnostmi (barva, tloušťka, jemnost...) a je na bardovi, co z ní ušije, zda dokáže co nejlépe využít to, co dostal a nebude z vlněné deky šít spodní košilku... Stejně jako švadlenka musí umět různé stehy, znát střihy a vyznat se v látkách, musí i bard znát teorii lyriky, vyznat se v druzích veršů, různých rytmech, stopách, atd. A to je to, čím se právě prokousávám já. Uvidíme, co z toho vzejde...