Pohádky z chaloupky u lesa - Kapitola první
vytvořila Kaelynn
V malé chaloupce na kraji lesa žili byli dědeček a babička. Na zahrádce si pěstovali zeleninu a pár ovocných stromů jim dodávalo ovoce. Do vsi to měli kousek, tak si mohli koupit vše, co ještě potřebovali. Někdo by řekl, že si tam žili jako v pohádce. No, vlastně ano, byli tam spokojení, zvyklí, asi by jinde žít nedokázali.
Jednou v létě u jejich chaloupky zastavilo auto. Vystoupila z něj paní a dvě děti. Dědeček s babičkou měli velkou radost, protože ta paní byla jejich dcera a ty děti jejich vnoučata. Poprvé přijela na prázdniny na vesnici, jinak žila s rodiči ve městě. Chlapec byl mladší, jmenoval se Honzík a děvče asi 10tileté se jmenovalo Maruška. Maminka jim z auta vyložila velikánské kufry plné oblečení, hraček, každý měl svůj tablet a telefon.
Zpočátku se jim zdálo, že nejsou v pohádce, ale spíš někde v pekle. Babička s dědou neměli televizi ani telefon, pro vodu si chodili do studny a jen občas si pustili rádio. Jinak pracovali venku na zahrádce, chodili do lesa a vůbec žili úplně jinak. Honzík s Maruškou (babička s dědou jim říkali Jeníček a Mařenka) trávili čas tak, jak byli zvyklí z domova- hráli hry víc na tabletech než venku, ale pak jim to nedalo a začali se zajímat o to, co dělají babička s dědou každý den. Občas jim trochu pomohli na zahrádce, ale nejvíc je lákalo koupání v rybníku s dalšími dětmi. Našli si nové kamarády a po nějaké době už si na svoje moderní hračky ani nevzpomněli. Pro samé hry a toulání venku na ně nezbyl čas.
Jeníček s Mařenkou chodili rádi s babičkou nebo dědou do lesa, líbily se jim staré stromy, učili se je znát a rádi poslouchali šumění větru v korunách. Když jednou tak odpočívali pod velkým smrkem, povídá Mařenka:
"Ten strom tak krásně šumí, to je jako ukolébavka, nebo jako kdyby něco vyprávěl."
"Však on také vypráví," řekla babička.
"Opravdu?"
"Vidíte ty šišky? V nich jsou ukryta semena. Jsou to vlastně takové děti a smrk jim vypráví pohádky, aby se jim hezky spalo, pěkně zrály a učily se o světě."
"To by mě zajímalo, o čem jim vypráví," zamyslel se Jeníček.
"Můžu vám jejich pohádky vyprávět, jestli chcete. A když budete chodit často do lesa a mít oči, uši i srdce otevřené, sami porozumíte," usmála se babička."
"Povídej, babi, prosím"
"Tak to musím začít od začátku," babička se posadila k vnoučatům a začala vyprávět první pohádku.
První pohádka o Nebi a Zemi
Byla jednou jedna Země.
Daleká, široká, krásná – a prázdná. Jen vítr občas proletěl kolem.
Bylo jí smutno a tak aspoň posílala po Větru vzkazy o sobě a své samotě. Zaslechlo je Nebe, které nebylo tak osamělé, protože mělo Slunce, Měsíc a Hvězdy, a tak si začali mezi sebou posílat vzkazy po Větru. Po čase zatoužili sejít se, ale nedokázali na sebe dosáhnout, ať se snažili sebevíc. Ze zoufalství Vítr rozpoutal hurikán, Země se zatřásla a Nebe zaplakalo deštěm. Slzy Nebe byly nakonec to jediné, co se Země dotklo. Voda z něj se vsákla do hlíny Země a dala život semínku. Bázlivě vystrčilo první klíček do neznámého světa, pak druhý a zanedlouho se na povrchu objevil první zelený lístek. Země byla moc šťastná a starala se o rostlinku, aby měla dost síly. I Nebe mělo radost, volalo rostlinku k sobě, posílalo Slunce, aby na něj svítilo a občas zaplakalo, aby rostlinka měla dost vláhy. S každým deštěm se Země stále více zelenala, rozkvétala a plodila nové a nové děti Nebe. Už nebyla prázdná. Netrvalo dlouho a rostliny přilákaly první děti Země- zvířata býložravce a ti se zas stali potravou pro masožravce. Matka Země, otec Nebe a posel Vítr se radovali ze všech dětí, ale nejvíc je potěšily stromy. Díky nim se totiž sobě navzájem nejvíc přiblížili. Stromy prochází všemi světy, kořeny mají v Zemi, korunou se dotýkají Nebe a Vítr zpívá ve větvích o dávné lásce.