Jarní rovnodennost a Velikonoce

 

příchod astrologického jara připadá letos na 20.3. 2014

 

Oslavy tohoto svátku jsou spojeny s ohněm, stejně jako ostatní svátky pohanského kola roku. Energie slunečního boha narozeného o zimním slunovratu se začala projevovat nejprve jen nepatrným prodlužováním dne. V období Imbolc se začala rodit první mláďata- právě jehňata, symbol Velikonoc, Ježíše Krista, čistoty, nového života a přišly první oblevy. V období kolem jarní rovnodennosti celá příroda ožívá novým životem, je to čas setby nejen pro rolníky, neboť i myšlenky jsou semeny – z nich se rodí činy... 

 

(Jarní rovnodennost je některými pohany považována za opravdový začátek roku, přestože kruh by žádný začátek mít neměl... záleží na úhlu pohledu na cykličnost v životě: shora vidím kruh, ale z boku je to spirála, neboť opakující se situace nikdy nejsou zcela stejné.)

 

 

Vládu nad jarní rovnodenností i Velikonocemi mají bohyně ohně. Jméno germánské bohyně jara Ostary dalo tomuto svátku jméno hned v několika jazycích. Zvyk hledat v trávě velikonoční vajíčka od zajíčka, rozšířený v zemích s germánskými kořeny, má možná svůj původ právě v legendě o této bohyni, která se prý slitovala nad zmrzlým ptáčkem a proměnila jej v zajíce. On pak z vděčnosti snáší každé jaro barevná vajíčka... 

Ostara (také Eostre či Artha – tatáž bohyně z různých kultur) je, stejně jako Brighid (o níž jsem psala v článku Imbolc), panenským aspektem Bohyně Velké Matky. Bohyně jara jsou bohyně plné síly, radosti ze života, vášně, svobody. Artha je prastará bohyně, jejíž jméno se objevuje ve jménech starého kmene Parthalon a ve jméně krále Artuše, jehož jméno je zase odvozeno od nebeského medvěda Arth Vawr. Je to starobylá medvědí matka, spojená s evropskou mytologií jako Artio, či Artemis. Je ztělesněna v souhvězdí Velké medvědice. Mezi její symboly patří zajíc, barevná vajíčka a rašící rostliny. 

(Artha je v některých pramenech uváděna ne jako panenský aspekt bohyně Matky, ale jako přímo bohyně Matka, jejímž panenským aspektem je pak Ostara, těžko říci, jak to bylo doopravdy)

 

Zvyky spojené s tímto obdobím se točí kolem rituálů oslav obnovy sil přírody a nových začátků. V dnešní době opět získává na oblibě vynášení Morany, bohyně zimy a smrti- figurína ze slámy se obleče do starých hadrů, které symbolizují vše staré, čeho se chceme zbavit, s velkou slávou se odnese ze vsi, kde se nějakým způsobem zničí. Někdy byly figuríny páleny- neboť oheň očišťuje, případně hozeny do vody- ta odnese vše pryč, nebo slespoň svrženy ze skály. Nejstarší písemné záznamy týkající se tohoto rituálu pochází ze 14. století a týkají se paradoxně jeho zákazu. Bylo to však marné, a tak bylo vynášení Smrtky oficiálně zařazeno do předvelikonočních příprav na pátou neděli postní, které se říká Smrtná.

 

Dalším krásným zvykem, oslavujícím bohyni Matku a její plodnost, je otvírání studánek. Jako vyjádření úcty k matce Zemi, Gaie, se konaly poutě, ale ne do kostelů, nýbrž k pramenům a studánkám v okolí vsi. Ty se čistily od nánosů bahna a listí, aby mohly opět dávat čistou a dobrou vodu. Rituály spojené s otvíráním studánek jsou krásně dochované v díle B. Martinů.

 

 

S jarní rovnodenností přímo souvisí další významný svátek, Velikonoce. 

O velikonočních zvycích je pěkný článek na wikipedii https://cs.wikipedia.org/wiki/Velikonoce

 

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, svátkem Boží lásky, která se projevuje v tom, že Ježíš Kristus jako Boží Syn pro nás dává svůj život a tento život mu je vrácen ve zcela nové podobě a v úplně jiné dimenzi. Z toho pro nás plyne jistota, že Bůh má každou lidskou situaci v ruce a pokud je člověk ochoten mu ji nabídnout, Bůh ji může proměnit. Zároveň je však svátkem s nejvýraznějšími pohanskými prvky (kraslice, pomlázka, oheň, kočičky,...) odkazujícími na předkřesťanský původ Velikonoc. 

 

Překvapilo mě, jak hluboko do minulosti vlastně sahá zvyk malování vajíček. Nejstarší dochovaný nález pochází z dávné sumerské říše. Šlo o zlaté vejce uložené se zemřelým do hrobu někdy kolem roku 3300 př. n. l.. Zřejmě zde není žádná souvislost s Velikonocemi, přesto se symbolika vejce shoduje- vejce bylo, a stále je, symbolem života, obnovy, plodnosti, znovuzrození i smrti. 

Podobné nálezy byly učiněny i u Egypťanů, Etrusků, Řeků a Římanů, u nás ctili tento zvyk staří Slované, máme nálezy malovaných vajíček v hrobech z 11. stol. (Velké Hostěrádky, Břeclavsko).

 

Z vajíček se i věštilo. Tzv. Oomancie se prováděla podobně jako lití olova- syrový bílek se nalil do horké vody a z tvaru ztuhlého bílku se pak hádalo, co dotyčného čeká.

 

Vejce barvili a zdobili i Keltové, v období jarních zemědělských prací nosili zdobená vejce u sebe jako symbol obnovy sil země a na závěr rituálu první orby, jímž bylo pole opět probuzeno k životu, se vhodilo do brázdy jako oběť bohům. Někde se držel zvyk malovaná vejce kutálet z kopců, jinde se ukrývala v trávě (je možné, že by to germáni převzali od Keltů?) a děti je pak hledaly. Při jarní rovnodennosti se také pořádaly výlety na posvátné kopce spojené s hodováním v trávě. 

 

Možná proto  si organizátoři jedné současné akce- keltského telegrafu- zvolili právě toto období k předávání signálu přes celou republiku z jednoho posvátného kopce na druhý. Jedná se o rekonstrukci starého způsobu komunikace na velké vzdálenosti, který Keltové znali a užívali, např. když Římané překročili u Basileje Rýn, dozvěděli se to Keltové ve Frísku zřejmě během několika minut a mohli začít s přípravami ještě před tím, než přiběhl posel s podrobnějšími zprávami. Dodnes se v názvech mnoha kopců u nás i v jiných oblastech dříve keltských dochoval možná pozůstatek tohoto způsobu komunikace. Mnoho kopců má jméno spojeno s čerty či peklem. A titul člověka, jenž žil na posvátném kopci a staral se o rychlé a plynulé předávání zpráv, byl ČERT. 

 

Smyslem současného keltského telegrafu není předávat zprávu o nebezpečí, jde o symbolické propojení všech lidí, které oslovuje dědictví keltského národa. 

Letos se telegraf koná tuto sobotu 22.3.